Pavel Dufek

K pouliční fotografii mě přivedla touha zaznamenat něco skutečného – nehraného a autentického. Fascinuje mě, jak i na obyčejných místech lze díky světlu, stínům nebo nečekaným barvám objevit něco mimořádného. Každý snímek zachycuje okamžik, který by jinak mohl zaniknout v každodenním shonu.

Začínal jsem s černobílou fotografií, která mě naučila vnímat kompozici a strukturu. Brzy jsem však zatoužil posunout hranice – k bohatosti barev. Barva pro mě představuje další vrstvu výrazu, i když tato cesta vyžaduje větší nároky. Barvy na ulici nejsou vždy ideální, ale právě hledání té správné harmonie mě stále pohání.

Celý proces – od zachycení snímku po jeho vyvolání – mě nutí být plně přítomný. Filmové zrno, textura a nepředvídatelnost výsledků přidávají každému snímku jedinečný charakter, který nelze napodobit.

Ať už pracuji s černobílými snímky, nebo experimentuji s barvou, analogová fotografie mi vždy připomíná, proč jsem si zamiloval fotografii jako umění. Každý snímek a každá série je osobní výpovědí a záznamem mé tvůrčí cesty.

Mým cílem není jen pozorovat, ale také vcítit se do situace a respektovat osobní prostor i hranice těch, které fotografuji. Když se mi podaří vytvořit atmosféru, ve které se lidé cítí pohodlně a přirozeně, mohou mi nabídnout své autentické momenty – a právě ty jsou nejcennější. To je okamžik, kdy vzniká dokonalý záběr.

Když mi lidé důvěřují a nevnímají mě jen jako fotografa, ale jako někoho, kdo má zájem o jejich příběhy, vznikají ty nejautentičtější snímky.

Fotografuji místní zvyky a tradice, pravidelně dokumentuji jam sessions a setkání umělců. Zaznamenal jsem příběhy ukrajinských dětí, které sem uprchly před válkou, včetně vzniku první školní třídy pro tyto děti. Také dokumentuji různé osobní i intimní události – ať už plné radosti, nebo někdy i smutku.